PhDr. František Pospíšil

Vzpomínka na PhDr. Františka Pospíšila

          Před mojí první učitelskou poradou na střední ekonomické škole v Šumperku koncem srpna 1969 jsme se s kolegou Ing. Burdou dívali z okna sborovny do parku před školou. Pršelo. Na chodníku se objevil starší muž s deštníkem. Všiml si nás a na pozdrav několikrát deštník nadzvednul. To je náš němčinář, doktor Pospíšil, mi bylo řečeno. Ve sborovně jsem mu byl ihned představen. Od první chvíle jsme se stali kolegy. Brzy mi nabídl tykání. Oslovoval mne inženýre, já jeho Františku. Seděli jsme na stejné straně konferenčního stolu, blíže k oknu, nedaleko od sebe. František seděl hned po levé ruce ředitele, který seděl v čele stolu. Vždy byl aktivní, pokud jsme byli při poradě vyzváni k připomínkám. Když se mu nelíbil nějaký nápad ředitele, ozval se hned a rozhodně. Pamatuji si na dva nápady, které se mu nelíbily. Odstranění sochy Moravie, považované za Germanii, z průčelí budovy a uzavření vstupu do budovy po schodech z ulice. Reagoval velmi podrážděně s odkazem na někdejší zdařilý architektonický záměr a kulturnost našich předků.

         Učili jsme spolu 4 roky, pak odešel František do důchodu a na sjezdu absolventů v roce 1975 jsme se už nesešli, František zemřel. Rok předtím jsem odešel do Prahy. Proto jsem mu nemohl splnit osobní přání. Denně chodil do školy parkem z vily v Jeremenkově ulici a měl starost, abych se k němu přihlásil, až bude chodit po parku stařičký a s hůlečkou. Ve zbytku života prý plánoval cestu na Kavkaz, bohužel, marně. Byli jsme spolu jako dozor při bramborových brigádách, při zájezdu na družební školu v Prievidzi a do Ludwigsfelde, který považoval za vyvrcholení své kariéry na škole a událost, o které se bude hovořit léta. S odstupem let mohu bez nadsázky Františka označit za kolegu, na kterého vzpomínám nejraději.

         Dr. Pospíšil byl profesorem němčiny a ruštiny, latinu u nás neuplatnil. Své učitelství bral s nadhledem, který může být stejně užitečný jako problematický. Žáky je třeba vychovávat, říkával. Hleďte, studenti, jaro je tady. Dnes si dáme Beethovena. V takové hodině nejsou na místě gramatická cvičení nebo nějaký dril. Překlad článku z učebnice také nemůže být uspěchaný a není od věci se naučit a zarecitovat básničku. Studentům, myslím, tento styl vyhovoval. S odstupem času ho sami kritizovali, což považuji za poněkud nespravedlivé. Každý se přece mohl věnovat rozvíjení svých jazykových znalostí také trochu sám. I mně se stalo, že právě při setkání absolventů mi jedna studentka, shodou okolností dcera jiného kolegy, řekla, že lidi mého typu, domnívající se, že se studenti také sami něčemu naučí, je třeba ničit všemi způsoby. Myslím, že já i František jsme do sebe navždy vstřebali gymnaziální atmosféru, tak odlišnou od středních odborných škol. František na Slovensku v Bratislavě, já v Praze. Odsuzování kantorů je snadné. Bohužel.  František to nazýval latrinami.

          František, rodák z okolí Zlína, vystudoval profesuru němčiny a latiny již v roce 1935 na bratislavské univerzitě. Současně se stal doktorem filozofie v oborech německá literatura a hudební věda. Na Slovensku učil na gymnáziích v Novém Mestě nad Váhom a v Liptovskom Mikuláši. Měl na Slovensku hodně přátel, i mezi umělci. Slováky měl upřímně rád. Po rozpadu republiky učil v Přerově a do Šumperka přišel v prosinci 1945. Do roku 1949 učil němčinu a latinu na státním reálném gymnáziu v Šumperku. Pak byl přeložen na střední školu Masaryčku hned vedle gymnázia. Přeložení mělo zřejmě politické pozadí. V roce 1955 nastoupil na vyšší hospodářskou školu, předchůdkyni střední ekonomické školy a dnešní obchodní akademie. Tam setrval až do odchodu do důchodu v roce 1973. Krátce po odchodu ze šumperského gymnázia začal dálkově studovat Vysokou školu ruského jazyka a literatury v Praze a doplnil si aprobaci středoškolského profesora o ruštinu. Shodou okolností i já jsem po absolvování gymnázia uvažoval o studiu této školy. V kronice gymnázia se připomíná, jak po příchodu na školu František vedl kroužek, ve kterém kluky z gymnázia učil základům automechaniky a jako politicky angažovaný člověk je připravoval jako traktoristické úderky pro postupující socializaci zemědělství. Po roce 1968 těžce nesl své vyloučení ze strany a marně spoléhal na někdejší osobní známost s Gustávem Husákem. Na dopis mu Husák neodpověděl.  Na střední ekonomické škole František inicioval založení SČSP, kterému pak předsedal kolega ruštinář, aby se existenčně zachránil. Františkovi šlo spíše o posezení u samovaru o hlavní přestávce. Na absolventské večírky František chodíval rád, společensky oblečen, s motýlkem, slavnostně naladěn.

        Kolegové vzpomínali často na drobné události, které byly pro Františka typické. Myslím, že se dnes o nich mluví jako o veselých historkách z natáčení. Třeba pokus o napsání románu ze života školy. Po nástupu nového ředitele se měly psát přípravy. Obřadně nadepsaný sešit se poměrně brzy a navždy ocitl pod stolem ve sborovně. Nakonec se o něj postarala uklízečka. Kolegové Františkovi podstrčili zfalšované jmenování předsedou maturitní komise kdesi na Slovensku. Obřadně si ho prohlédl. Hleďte, kolegové, bratři Slováci na mne nezapomněli. Dám si ušít oblek. Oblek byl už na světě, ale bylo potřeba přiznat pravdu. Rozmýšleli se dlouho. František prý byl potom velmi smutný. Připomínala se i událost, kdy František objednal požární žebřík, pozval média a sám vylezl na střechu, aby sochu Moravie alespoň trochu očistil. František rád fotografoval. Proto mám mnoho snímků z brigád, zájezdů, dokonce od samovaru. Tam jsou zachyceni i ti, kteří toho litovali, když už to bylo možné.

        Studentům František zřejmě na rozdíl od nás tykal, děvčatům říkal děvuchy, nikoliv soudružky, jak by snad bylo i vděčně akceptováno. K tomu se poctiví kantoři na naší škole nepropůjčovali. S jmény si nedělal starost, prý stačila barva svetru. Horší bylo, když si všechny děvuchy vzaly svetry stejné barvy. Komunikace v hodině byla, samozřejmě, v němčině. Dodnes si vzpomínám, jak jsem Petra Vaňka přemluvil, aby přestal Františkovi vzdorovat, básničku se naučil a přihlásil se k jejímu přednesu. František to potom považoval za výsledek svého pedagogického působení.

        Snad se mi nikdo nebude divit, že tak rád na dávné časy vzpomínám. Když občas jdu kolem prázdné secesní vily, ve které František bydlel, není mi alespoň tolik smutno. Po příchodu na pražskou školu mi Františka trochu nahradil starší kolega Ing. Miloš Dusil, bonviván, organizátor učitelských večírků, umělecky založený člověk, také učitel a budovatel výpočetní techniky. Ale to je již jiná životní kapitola.

Napsáno původně v roce 2019 pro Gymnázium Šumperk.

 Dva filologové v debatě na nějakém absolventském večírku.