prof. Josef Růžička

       Nedávno jsem dostal otázku. Proč vás zajímá zrovna Piži? To byla přezdívka Josefa Růžičky (JR), našeho profesora chemie a biologie na dejvickém gymplu. Vždyť tam učilo tolik jiných, zajímavých lidí.

       K bádání tohoto druhu jsem musel zestárnout. Člověk v myšlenkách prochází svůj život na základě toho, co prožil. JR byl svým zjevem i jednáním pozoruhodným učitelem.  Učil přirozeně, studentům nenadbíhal, ani je nezatěžoval nad rámec základního učiva. Občasné slovní legrácky k tomu patřily. Na počátku šedesátých let se začaly měnit   vztahy mezi učiteli a žáky. V kursu byli mladí angažovaní kantoři a řadě z nás studentů byla dána příležitost zapojit se do veřejných záležitostí a tím získávat zkušenosti a motivaci pro očekávanou budoucí angažovanost. Ve druhé polovině padesátých let a na počátku let šedesátých už bylo ve srovnání s přechozími léty lepší společenské klima. JR zůstával na standardní úrovni vztahů, třídnické administrativy, bez politických projevů všeho druhu, tedy požadovaných i těch poťouchlých z druhé strany barikády. Na rozdíl od řady svých kolegů. Jeho kantořina odrážela zvládnutou odbornost a didaktiku. Budoucím vysokoškolákům chemie a biologie možná chyběly novinky a větší nasazení pro obor. Nám ostatním to určitě nevadilo.

       JR mne také zaujal svým každodenním cestováním vlakem do Berouna-Závodí. Při svém pozdějším působení ve středním školství v Praze jsem se setkal s řadou kolegů, kteří s JR na škole učili a znali ho. Mluvili jsme o něm často a já si doplňoval do paměti jeho životní příběhy. Po maturitě jsem ho i občas potkal u školy nebo v tramvaji. Na pozdrav mi odpovídal, připadal mi trochu nejistý. Ale to je u kantorů při setkání s někdejšími studenty až na výjimky běžné.

      Jak se v životě stává, pomohla mi náhoda. Před dvěma lety jsem akutně potřeboval důležitá interní vyšetření a v berounské nemocnici byli schopni mi je bez výmluv, rychle a kvalitně provést. Počínaje osloveným důchodcem na vrátnici nemocnice, který si JR pamatoval ze sousedství, až po obyvatele Škroupovy ulice a synovce JR v jednom svátečním odpoledni, se začala odvíjet moje poznávací anabáze.

      Základní orientaci v badání zajistily prioritně moje osobní vzpomínky. Nepostradatelné byly rámcové informace z rodinného zdroje. Mimořádnou péči mi poskytli v berounském okresním archivu a na Karlově univerzitě v archivní kartotéce učitelského studia. Obtížně se bádalo v Podkrušnohoří. V Praze bádání zcela ztroskotalo na tvrzeních typu ztratilo se, dosud nebylo zpracováno, bylo již skartováno, ochrana osobních údajů. a vůbec. Myslet si mohu leccos, vždy záleží na lidech a jejich dobré vůli.

       Při studiu archiválií se mi podařilo vytěžit informace také o otci Josefu Růžičkovi, který byl v první třetině minulého století učitelem v základním školství v Berouně a okolí. Také byla odhalena důležitá vazba na obec Svatý Jan pod Skalou. JR se tam narodil. Český kras a město Beroun jsou podle mého přesvědčení prazdrojem jeho povahy a životní pouti.

          V archivu Karlovy univerzity jsou dodnes záznamy o absolventech učitelského studia. Josef Růžička začal studovat ve školním roce 1933/34. V říjnu 1937 složil první státní zkoušku. Pro složení druhé státnice musel vypracovat domácí práci, kterou mu zadal a posuzoval Jaroslav Heyrovský. Studijní výsledky měl velmi dobré. Studium mělo být ukončeno v prosinci 1940. Zasáhl osud, české vysoké školy byly 17. listopadu 1939 uzavřeny. Josef Růžička se stal neplaceným úředníkem ve výzkumném ústavu v Praze. Po dvou letech se stal výpomocným pracovníkem okresní pojišťovny a později městského úřadu v Berouně. Od září 1943 byl totálně nasazen jako pomocný dělník v železárnách v Králově Dvoře. V březnu 1945 měl odjet na ženijní obranné práce do Olomouce. Konec války nastal rychle. Po krátkém úvazku na městském úřadě vystoupil ještě v květnu 1945 ze zaměstnání, aby mohl dokončit studium na univerzitě. Klausurní zkoušky vykonal hned v červenci a září 1945 a studium řádně ukončil v lednu 1946. Na osobní kartě jsou uváděna i první místa učitelského působení hned od února 1946. Vysoké Mýto, Bílina, Duchcov. Později byl i Chomutov. Beroun měl vždy dobré vlakové spojení z jihu Čech přes Rakovník do Mostu.

          Podle rodinného zdroje nebyl Josef Růžička politicky angažován a zřejmě ani srozuměn se společenským vývojem. Práce na vzdáleném severu Čech hned po válce byla náročná, ale velmi záslužná. Vazba na domov se musela omezit na krátké víkendové návštěvy. V takových životních podmínkách byla malá šance na založení vlastní rodiny. Josef Růžička se neúnavně snažil pracovně se přiblížit domovu. Poprvé jsme se setkali na podzim roku 1955 na základní škole v Praze – Dejvicích, kde narychlo nastoupil na čtyři měsíce za učitelku matematiky a biologie, která po měsíci odešla učit na vysokou školu. O tři roky později jsem začal studovat na dejvickém gymnáziu v Bílé ulicí, kde byl Josef Růžička jedním z učitelů chemie. Po odchodu našeho mladého angažovaného třídního do pedagogického výzkumu se profesor Růžička stal v 11. třídě v průběhu školního roku naším třídním. Po sloučení gymnázií s námi přešel na Velvarskou, kde nás ve 12. třídě učil biologii, která byla na původní škole doménou RNDr. Marie Kubíkové. Učil nás pečlivě a zajímavě. Nebyl přehnaně přísný a určitě byl spravedlivý. Na škole zůstal až do roku 1974, kdy odešel do důchodu a gymnázium nahradila pedagogická škola.

       Od kolegů z branže a z rodinného zdroje vím, že se v důchodu kromě odborného zahradničení věnoval cestování a dálkovým pochodům. Rád zval své bývalé kolegy do Berouna a aby nezabloudili, stával u silnice s cedulí, kde správně odbočit. Jeho milovaná zahrádka byla pravidelným cílem primitivních vandalů ze sousedství, spoléhajících na jeho věk a krátkozrakost. Zemřel po krátké těžké nemoci v roce 1986.

       V závěru si nemohu odpustit prezentovat jeden soukromý názor. Myslím,  že v severních Čechách nebyl JR na rozdíl od Prahy považován za podivína a figurku a i jeho přezdívka Kvítko a korespondence s bývalými studenty to dokládaly. Dodnes jsem se nezbavil dojmu, že i někteří učitelé ho určitým způsobem před studenty dehonestovali. Nemohu posoudit, jak to snášel. Myslím, že na Velvarské bylo prostředí v tomto směru příznivější. A hlavně měl svůj berounský domov. Tam se každý den vracel.