Eliška a Miloslav Malinovi

         S odstupem desítek let mohu veřejně napsat, že se Malinovi stali v mnohém mými životními vzory a ovlivnili moji profesi, způsob rodinného života a životní postoje. Více příležitostí k setkání jsem měl později s panem profesorem, nejčastěji v metru. Oba jsme byli zaměstnanci pedagogických ústavů, já v Praze, pan profesor ve Středočeském kraji. Paní Eliška Malinová učila na pedagogické fakultě. Pracovala s mimořádným nasazením, věnovala se didaktice matematiky na základní škole a publikovala. Svým posluchačkám z dálkového studia věnovala i víkendy,  dojížděla za nimi mimo Prahu. Pana profesora to trápilo, zůstával doma sám. Zemřela předčasně po těžké nemoci.  

           Pan profesor Malina byl člověkem uvolněnějším, který neměl velké požadavky na studenty a určitě nikoho nestresoval. Myslím, že si byl vědom značné relativity výkladu historie v každé době. Přesto mne některými spíše poznámkami inspiroval k individuálnímu studiu pro mne zajímavých témat moderní historie v pozdější době. Dnes bych ho určitě vyhledal a diskutovali bychom o lecčems a nepochybuji, že otevřeně. Život nám to neumožnil. Nějaký čas zvažované studium historie by nebylo pro mne dobrou volbou. Ani jsem neměl šanci dostat se mezi politicky prověřené studenty, přijímané v omezeném počtu. Po celoživotní práci v jiných oborech mi  současnost umožnila věnovat se historii zájmově s důsledným dodržením zásady, že má smysl věnovat se době, ve které jsem žil, a lidem, které jsem osobně poznal.

       Manželé Malinovi byli nesmírně dobří a slušní lidé, tehdejší dobu přijali jako danou, nic nepředstírali, jejich angažovaností byla poctivá kantořina. Pan profesor byl pracovně velmi vytížen, v Bílé ulici byl rozvrhářem a řídil dálkové studium. Na pedagogickém ústavu byl knihovníkem. Miloval své zamyšlené procházky po Hanspaulce. Také po našem maturitním večírku na Nebozízku šel noční procházkou po vyhlídkové cestě směrem k Úvozu.

        Malinovi bydleli v adaptovaném malém střešním bytě ve vile v Sušické ulici s výhledem na Střešovice. Při cestě do školy každé ráno společně sestupovali třešňovkou k areálu gymnázia, míjeli někdejší vilu Vlasty Buriana, vždy vzorně oblečeni, usměvaví. Myslím, že byli na škole spokojeni a mezi kolegyi oblíbení.

        S koncem školy v Bílé ulici hrozilo, že odejde i pan profesor, naštěstí za něj nebyla náhrada a tak jsem mohl s jeho nadšeným souhlasem v rámci  experimentu zpracovat písemnou maturitní práci z dějepisu. Mám ji dodnes schovanou včetně hodnocení, které pan profesor svědomitě a přátelsky  napsal.

      Některé detaily ze života si pamatuji desítky let. Měli jsme pana profesora i na zeměpis, kde kdysi popisoval cestu za války do Berlína na Anhaltské nádraží. Po létech jsem si přečetl, že tuto cestu organizoval Protektorát pro učitele dějepisu na počátku okupace proto, aby poznali život v  Říši. Stálo se prý celou cestu, vlak ale přijel do cíle na minutu přesně. Když se mi podařilo v roce 1988 navštívit Západní Berlín, našel jsem z Anhaltského nádraží jen stěny, protože bylo zničeno ještě za války diverzní akcí v rámci plánovaného atentátu, který ale časově nevyšel. Stopy vedly do Čech. Pamatuji si, jak jsem při náhodném setkání své dojmy panu profesorovi překotně líčil a jak mne se zájmem, ale bez komentáře, poslouchal.

       Když jsem po maturitě odešel studovat na VŠE, byl jsem, nevzpomínám si už jak, pozván s jedním bývalým spolužákem k Malinovům na večeři. Paní profesorka nám po příchodu sdělila, že udělala buchty a je na nás, abychom se jimi podle chuti i s panem profesorem nacpali. Pak se zarazila a ptala se, jestli nám má tykat nebo vykat. Říkal jsem, že je to přece jedno, ale od otázky neustoupila. Aniž jsem o tom přemýšlel, řekl jsem, nevím proč, ať nám třeba vyká a pustil jsem se do další buchty. Do dneška mne to mrzí.

      Při každé návštěvě knihovny nebo archivu v rámci prezenčního studia si pana profesora připomenu. Myslím, že by měl radost z toho, že někoho inspiroval a do jisté míry ve svém oboru vychoval.