prof. Jiří Pinkas

                Není nás mnoho, kdo jsme se s odstupem let setkali se svým bývalým kantorem jako s kolegou na jiné škole. Profesor Jiří Pinkas mě učil na gymnáziu v Bílé a na Velvarské dva roky zeměpisu a jeden rok branné výchově. Po maturitě v roce 1962 trvalo více než dvacet let, než jsme se potkali na vinohradské sešce o přestávce v hale v prvním patře. Oba jsme byli na škole externisty a ani jeden z nás zjevně netoužil přestávku prožít ve sborovně. Tak jsme si povídali. Pan profesor chodil do tříd se stočenou závěsnou mapou, učil zeměpis. Já jsem na škole učil v pomaturitním studiu programování. Bývala to zvláštní setkání.

               Na gymnáziu byl pan profesor docela přísný, neosobní. Dnes mohu přiznat, že jsem se ho skoro trochu bál. Nevedl s námi zbytečné debaty. Zkoušel, vykládal. Při suplování, pokud nás neučil, si sedl za katedru a stejně jako jeden kantor z retrospektivního filmu si četl nějakou knihu. My jsme měli volnou hodinu. Již si nepamatuji, zda v té době také vyučoval dějepisu, na který měl aprobaci. Jako neaprobovaný učitel branné výchovy byl skvělý, leccos užitečného jsme se naučili. Pamatuji si na zdravotnickou přípravu, při které byla angažována matka jedné spolužačky, profesionální ošetřovatelka. Předpokládám, že jsme nacvičovali i střelbu z malorážky. To byla oblíbená činnost pana profesora.  V šedesátých letech byl pan profesor aktivní, uznávaný, klidný, snad i spokojený. Již na gymnáziu měl znatelnou zálibu v hospodářském zeměpisu, což bylo nejen neobvyklé, ale pro nás dost náročné.

               Události osmašedesátého roku zasáhly do životních osudů většiny z nás. Asi v roce 1972 musel pan profesor odejít z gymnázia a nadále učil na seškách, kde nebylo možné naplnit povinný úvazek. Zpravidla tedy učil na dvou školách na zkrácený úvazek. Postupně prošel několika pražskými školami. Vědělo se, že byl určitým způsobem pronásledován. Říkalo se leccos, on sám se k tomu nevyjadřoval. Dnes přístupné dokumenty v archivu bezpečnostních složek to až překvapivě otevřeně dokumentují. Těžko se žije každému, kdo je sledován, vydírán, šikanován doslova na každém kroku. Není na koho se spolehnout, někdejší přátelé se odvracejí. Vše završila tragická smrt po dopravní nehodě.

               Jako bývalý kantor si dodnes připomínám několik krátkých zážitků s panem profesorem na dejvickém gymplu. Když jsem po organizovaném politickém zájezdu do NDR na podzim roku 1961 vyprávěl o svých zážitcích ve třídách, což bylo očekáváno, začínal jsem ve třídě, kde zrovna vyučoval pan profesor. Hned na začátku poznamenal, že doufá, že to bude stát za to. Sedl si za katedru, po chvíli zpozorněl a pak už docela se zájmem poslouchal. Bylo to pro mě vysoké uznání. Uvědomuji si, že jsem líčil hlavně zeměpisné poznatky a politika šla stranou. Maturovali jsme poprvé podle osobního výběru i z vedlejších předmětů, jako ze zeměpisu, dějepisu, biologie. Experimentálně jsme zpracovávali i práce na vybrané téma. Jistá D**a si vybrala zeměpis, asi bez bližšího zájmu. Po zkoušce vyšel téměř zpocený pan profesor na chodbu a ulevil si nahlas vyslovenou poznámkou, že se to ta k*ča mohla alespoň naučit. Když mi v branné výchově na závěr fačování nohy gáza upadla na zem a paní Zoubková pravila tak to tedy ne, cvaldo, nenápadně se pousmál.

               Z období pronásledování pana profesora vysoce hodnotím zdokumentované vyjádření, že nechce a nebude učit dějepisu v aktuálním pojetí. Vynahradil si to pražskými vycházkami se zájemci z řad studentů ve volném čase a také vedením střeleckého zájmového kroužku. Místo uznání se dočkal udání.

               S odstupem desítek let mohu ještě uvést jednu náhodnou mezigenerační souvislost. Pan profesor pocházel z učitelského rodu, ale jeho otec Oldřich Pinkas se stal četníkem a později zastával různé velitelské funkce v hodnosti plukovníka. V době, kdy mě pan profesor učil, ještě žil jako důchodce. S mým otcem se dobře znal, protože měl na starosti pátračku a kriminalistické specialisty, než se stal již za Protektorátu velitelem sboru po odchodu generála Ježka. Není pochyb, že kdyby mu byla tato souvislost známa, určitě by měl zájem se s otcem setkat. V té době jsme však o mém otci nevěděli, protože byl již více než deset let v emigraci. Setkání tedy nebylo možné.

               Připojená fotografie byla pořízena asi kolem roku 1972. Rozesmátého pana profesora nepamatuji. Asi k tomu byl důvod, učitelský sbor se zřejmě pomalu loučil se školou, která měla být zrušena a řada kantorů již musela z kapacitních důvodů odejít. V té době byla na škole již přátelská atmosféra. Původně jsem chtěl připojit ještě fotografii ze svatby mých rodičů v roce 1938, na které jsou zachyceni dva důstojníci četnictva před evangelickým salvátorským kostelem. Je velmi pravděpodobné, že vlevo je pan plukovník Pinkas. Otec byl v té době předním kriminalistou, vedoucím jím založené mechanoskopické laboratoře na ústředním četnickém pátracím oddělení, odborně i lidsky uznáván.

               Životní příběh profesora Jiřího Pinkase určitě stojí za zamyšlení a úctu.